Ševcovinka

Už jsem prošoupala několikery podrážky za dobu, co jsem doma. Tady v okolí není obuvník, takže jsem se rozhodla, že coby vnučka ševcova to zvládnu sama. Když jsem ještě chodila do práce, dávala jsem botky do rychloopravny, kde jsem měla možnost mistra sledovat, takže to "mám nakoukaný". Nic to není. V Dlouhé ulici jsem odborně osahala podešve v metráži a koupila plát černé. K tomu jsem si nechala zabalit do kornoutku báječné čtyřboké hřebíčky. A v úterý začala. Jeden podpatek chyběl úplně, druhý jsem odpáčila kleštěma na korálky. Chemoprenem jsem to natřela, nechala zavadnout, plácla plát, poklepala kladívkem. Dělala jsem to přesně jako ten obuvník. On to pak lehce odřízne, klepne pár hřebíčků, zabarví černí a inkasuje peníze. Mně se to při odřezávání celý odlouplo. No nic, prdnu tam ty hřebíky a odřežu potom. První hřebík se ohnul, druhý taky, třetí prolezl mimo. Další tam zajel jako do Mařeny, ale nechytnul podpatek. Pátej ohnutej, další (to už jsem nadávala jako dlaždič) taky. Pak jsem jich tam vzteky několik narvala. Ožvejkala jsem podešev nějakým nástrojem a totéž zopakovala s druhou botou. S podobným úspěchem. Radostně jsem ve střevíčkách vyrazila pro syna do školy. Cestou zpět jsem si říkala, že mi ty podpadky hezky klapou jako nějaké Pařížance. Aby ne, jeden uletěl a klapala jsem po umělé hmotě! Když si to shrnu, tak ty boty jsou vlastně sešmajdaný, celkově už nejsou ve formě, i nějaké šití by to chtělo. Asi poletěj do popelnice.

zapsala Bobule